Od hranic do Znojma

 Dnešní výlet, který jsem absolvovala už v létě si schovejte na nějaký volný den, protože jde vážně o celodenní záležitost. Takže pokud si budete chtít vyrazit na pořádnou procházku, tak tady se můžete začíst do mých tipů.

Vyrazila jsem vláčkem z Brna do Znojma s cílem do Šatova. Musela jsem si přivstat, abych to časově zvládla nějak rozumně. Ve Znojmě jsem měla asi hodinu čas na přestup. Šla jsem se tedy podívat do centra, kde jsem jako první zmerčila radniční věž. Tam jsem se samozřejmě jako milovník výhledů musela podívat. No a to bylo tak akorát vypotřebování času než mi jel autobus do Šatova, kam jsem mířila. 

(výhled z Radniční věže ve Znojmě)

Okolo Mariánskýho Údolí

 Jelikož stále nemůžeme mimo okres, tak člověk musí vymýšlet, kam může vyrazit v rámci toho okresu. Já jsem se v jednom z mých volných dní vydala do Mariánského Údolí kousek od brněnské Lišně. Už dlouho jsem měla v plánu ho celý obejít, no tak mně k tomu nakonec dohnala epidemiologická situace.

Dojela  jsem si na zastávku Obecká, odkud jsem šla chvíli klidnou ulicí, pak kolem pole a nakonec lesem, dokud jsem se nedostala k bobové dráze v Mariánském Údolí. Sice si můžete dojet přímo na zastávku, kde svou procházku můžete začít na úplném začátku Mariánského Údolí, ale tuhle cestu už jsem znala a chtěla jsem zkusit jinou.

Okolo rybníků vede buď asfaltová nebo alespoň upravená cesta, takže se tam chodí hezky. Jsou tam celkem čtyři rybníky a různé říčky, takže je furt na co koukat. Hlavně jsem si splnila cíl a obešla to tam na moje standarty za chvíli. Za tu procházku jsem stihla pět epizod různých podcastů a i když to nebyla moje obvyklá procházka aspoň jsem se provětrala.  Ke konci jsem šla okolo takové louky, kde se normálně koná hudební festival, kde jsem kdysi fotila a tak se mi tam udělalo trochu smutno, že už je to všechno pryč a už to nikdy nebude jako dřív. Dál už jsem šla se západem slunce a jen jsem si užívala krásně osvícené horizonty.

V den, kdy jsem tam byla probíhal den otužilců a opravdu jsem obdivovala, že vlezli do té ještě na půl zmrzlé vody, ale samozřejmě jsem je nefotila. To jen taková zajímavost na okraj.

Nové podniky podél Svitavy

 Zjistila jsem, že můj nejoblíbenější způsob pohybu je chození. Vždy chodím z práce pěšky, alespoň část cesty, ale když mám volno, tak si svou oblíbenou aktivitu většinou spojím s objevováním nového místa. O víkendu jsem tedy vyrazila na mou oblíbenou trasu podél řeky Svitavy a objevila tři pro mně nové podniky.

V sobotu má procházka vedla podél řeky do brněnských Obřan. Počasí bylo skvělé a příroda se odrážela v čerstvě roztáté řece. Dokonce jsem prvně v Brně viděla bobra. No do Itálie se vracely delfíni, do Brna se vracejí bobři. :))

První podnik, který jsem dodnes neznala leží na hranici s Husovicema na Svitavském nábřeží, kam se určitě vydám v létě, protože to tam vypadalo úplně kouzelně. Střecha ze světýlek a na střeše baru židle pro pití s výhledem. No už se prostě nemůžu dočkat. Asi to nebude úplně jak na Náplavce, ale buse se tam sedět s kamarády pěkně.

Další místo, které určitě znovu navštívím je restaurace Farma, kde ale neberou karty, takže se na ten jejich jelení burger musím vrátit jindy a dát vám echo na instagramu.

No a poslední místo, které mi v sobotu přirostlo k srdci je kavárna Riverside Coffee. Mají tam úplně úžasný domácí dobroty. Já zvolila jen povidlový koláč a kdybych si mohla dovolit být nesoudná, tak si dám všechny ty koláče, co tam měli. Ten koláč, který jsem si dovolila byl i tvarohem a drobenkou, byl krásně vláčný a vychucený a jak vám tak o tom píšu, tak mám hubu plnou slintů. Dál prodávají kávu za opravdu nízké ceny, ale nejen kávu i třeba punč nebo čokoládu. Posezení mají taky vyřešené krásně. Sice tam nenajdete klasické židle a stoly, ale po dlouhé procházce si tam opravdu odpočnete. 

Po kávě a dortu jsem pokračovala v sportu podél řeky až domů. Někdy tou cestou jdu až do Bílovic nad Svitavou a od tam jedu vláčkem domů, ale tentokrát jsem chtěla něco kratšího, takže 10 km v nohách bylo dobrejch.

Co vy kam vedly vaše kroky, když máme uzavřené okresy?

Přes skály do kláštera

 Jednoho krásného ještě zasněženého dne jsem se vydala na rozhlednu Babí lom. Myslela jsem si, že jen dojdu na rozhlednu otočím to a půjdu zpátky domů, ale to bych to nebyla já, abych z toho neudělala pěknou procházku.

Na rozhlednu jsem se vydala z Brna, dojela jsem si do Lelekovic, vystoupila na zastávce Lelekovice - Náves a obhlídla tam nějaké mapy. Díky těm mapám jsem zjistila, že z Babího lomu se procházkou dostanu do městečka, odkud mi jede autobus skoro domů, takže jsem v momentě vymyslela skvělou změnu plánu.

Na rozhlednu jsem se tedy o zastávky vydala po červené značce. Chvíli jsem šla vesnicí a po chvíli se dostala až na kraj lesa, kde už na mě čekalo těžké stoupání. Rozhledna Babí lom leží na skalách, takže když už to náročné stoupaní máte za sebou, čeká vás ještě náročnější část ve skalách. Těmi když prokličkujete, tak se konečně dostanete k rozhledně. 

Pak vyjdete asi 30 točitých schodů a pak už se jen kocháte výhledem na Brno a okolních vesnic. Za dobrého počasí jdou vidět i hory, ale mě mně osobně stačila i  ta krása, co jsem zrovna viděla. Pak jsem se vrátila dolů a pokračovala po červené. Nejdřív jsem šla pouze poledovaných skalách, což bylo dosti náročné a šla jsem tak asi jeden kilometr. Pořád nahoru a dolů, někdy skluzem po zadku někdy po čtyřech, ale nakonec jsem se dostala na cestu. Ta se táhla lesem asi tři kilometry odpočinkové trasy. Fakt jsem si tou cestou odpočinula. 

Pak už jsem došla do Vranova, pořád jsem se držela na stejné cestě, která mě dovedla k restauraci "Na Gruntě", která má venkovní samovýčep. Můžete si tam načepovat pivo, oranžádu, prosseco, medovinu... já si dala svařák a byla jsem moc spokojená. Vůbec nepotřeboval dochutit. Mimo jiné si tam můžete uvařit čaj či kávu, dát si kremrole nebo klobásky. Budka obsahuje i lékárničku, potřeby pro cyklisty nebo koš s tříděným odpadem. Bohužel už mi tam dosloužila baterka a když jsem se jedné dámy zeptala, jestli náhodou nemá nabíječku, tak mi nabídla, že mě vyfotí a rovnou mi fotky poslala na mail. Což bylo dokonale lidské gesto na místě stvořené pro dobré lidi.

Než mi jel autobus domů, prošla jsem si okolí vesnice, kterou zdobí nádherný klášter, který bohužel nemám vyfocený, a že to za západu slunce byla nádhera! Ten klášter má barevná okna, která barevně zdobila malovaný strop a tu krásu jsem si mohla užívat sama. 

Pokud můžete, tak si tento výlet dejte. Osobně bych si ho ráda někdy zopakovala!

Náročná cesta ze Křtin

Koncem ledna jsem s hrůzou zjistila, že jsem za celý měsíc nikde nebyla (zatracená korona). Na rychlo jsem tedy vymyslela výlet, který jsem už dlouho chtěla uskutečnit a to jít poutní cestu Brno - Křtiny. Vzhledem k tomu, že jsem si to vymyslela opravdu na poslední chvíli svojí cestu jsem začala ve Křtinách, kam jsem dojela autobusem z brněnských Židenic.

Autobus mně dovezl až k poutnímu, baroknímu kostelu od Santiniho. Ihned jsem se vydala do kružnicového nádvoří kostela, které mne okouzlilo svým rozložením. Všechno tam do sebe dokonale pasuje a zapadá. Krom sochy panny Marie nádvoří zdobí i zvonice, kterou jsem bohužel neslyšela znít a upřímně ani nevím jestli takhle v zimě je v provozu. V první věži, do které jsem vešla je vystaven výběr všech Santiniho děl a malá modlitebna, pak projdete kolem zmíněné zvonice a dostanete se do kostela. Ten je tedy nádherný! Měli ho ještě ozdobený vánočními stromky a betlémem, což umocňovalo jeho klidnou krásu. Sakristie je obrovská, myslím že jedna z největších, co jsem viděla a strop je opravdu překrásně vymalovaný v obou místnostech tam. Nějaký čas jsem si tam pobyla a pak jsem prošla zbytkem nádvoří zpět ven.

Hned naproti zastávce, kde jsem vystoupila z autobusu je malá kavárna, ke které patří i retro muzeum. Muzeum bohužel bylo uzavřené. V kavárně jsem si dala "rakytníkový terč" a rakytníkový mošt. Mňam! Všimla jsem si, že paní tam má razítko a říkala jsem si, že to určitě bude jenom pro lidi na památku....

Když jsem po červené vyrazila na cestu zpět domů, dělalo mi radost, že vidím každou chvíli žlutou šipku. Na rozcestnících jsem dokonce viděla Svatojakubské mušle a pak mi to došlo. Kostelu Jména Panny Marie se neříká poutní jen tak. Je to část jedné z českých tras do Santiaga de Compostela, kam bych se jednou ráda vydala a to razítko v té kavárně se určitě dávají mimo jiné do kredenciálu.

Cesta za Křtinamy začíná pěkně strmým kopcem, který musíte vyjít, ale mohu vás uklidnit, že takhle těžký kopec potkáte jen na začátku. Jako není to jediný stoupání, který budete během cesty absolvovat, ale určitě nejdelší a nejstrmější. Pak jsem šla pár kiláků nahoru/dolů, těšila se z těch šipek a krás co mi zimní příroda nabízela až jsem došla do Babic nad Svitavou. Tam už jsem měla pocit, že jsem si svoje ušla, ale autobus domů mi jel až za dvě hodiny a co v té vesnici dělat v neděli odpoledne v době koronové že? Tak jsem pokračovala dál. Za vesnicí jsem se dostala na kus cesty, která vedla po silnici, což úplně nesnáším, ale bohužel jinak to nešlo. Na té silnici navíc musíte dávat pozor, kdy zahnout zpátky do lesa, navede vás tam sice šipka, ale to je na stromě, který se tyčí v zatáčce, takže to chce fakt být ve střehu nejen kvůli autům. Po vejití do lesa vás čeká další náročný terén, zvlášť pokud jste vysocí, protože procházíte cestičkou mezi asi metr vysokými stromky, pak jdete zase do kopce, pak jdete z prudkého kopce, kde musíte vážit každý krok dokud se nedostanete na hlavní cestu. Před ní je rozcestí, které mne velmi uklidnilo, protože jsem věděla, že se z lesa dostanu do západu slunce, ale hned na té hlavní cestě jsem nemohla najít další červenou značku. Schovávala se za skálou a vedla do dalšího kopce, pak byla chvíli rozumná cesta, pak zase strmější cesta nahoru po ledovo-sněhové stezce, která dál vedla blátem, ale bacha! Plácat se v blátě nemusíte! Po pravé straně se dá jít mezi stromy po suchu. Vyjdete u výběhu koní a já měla štěstí, že zrovna probíhal západ slunce, takže pohled na ty koníčky byl o to krásnější. 

V Bílovicích na Svitavou jsem sedla na vlak a odjela domů. Byl to super výlet! Jeden by řekl, že mnohem rozumnější by bylo ho absolvovat v lepším počasí, ale já jsem ráda za to jak mě to vyčerpalo a i za to, že jsem ten terén měla tak náročný. Nakonec mi stejně svítilo sluníčko a bylo jasno. Horší by bylo, kdyby mi ještě k tomu pršelo nebo fučelo. Za horšího počasí bych se na cestu ani nevydala a ani vám to nedoporučuju, protože ty kopce, co výše zmiňuji dokáží být o hubu i za hezkého počasí.

A co vy byly jste někdy ve Křtinách nebo na nějaké podobně náročné cestě?

Romantika v Praze

Dneska vám dám tip, kam vzít své milované třeba teď v neděli na svatého Valentýna. Možná se vám zdá tento svátek jako hloupý, americký zvyk, ale tip na romantickou procházku se bude hodit vždycky. 

Pokud jste z Prahy nebo bydlíte kousek určitě vám bude stát za to, abyste se vydali na procházku po Novém Světě. Potřebujete si akorát vyjet na zastávku Brusnice tramvají 32 nebo 35. Můžete jet o jednu zastávku dál a vydat se na cestu od tam, ale upřímně, já to tak nikdy neudělala a vždy vystoupila na Brusnicích. Až vystoupíte vydáte se na nejbližší přechod do protisměru tramvaje, kterou jste přijeli. Na přechodu prosím vás směrem k Hradu čili doprava. Pak přejdete ještě jeden menší přechod, protože chodník je jen na jedné straně a cesta dolů vás dovede na místo, kde obvykle začínám svou procházku. 

Kolem žlutého domečku, kde kdysi žil Tycho Brahe vede cesta na tu romantickou procházku po Novém Světě. Já jsem tentokrát šla pořád rovně, ale většinou zabočím u červeného domu nahoru a cesta mě dovede až k Loretě. Tentokrát jsem ale šla pořád rovně dokud jsem nenarazila na roztomilou kavárnu, kde jsem si dala výborné Chai latte. Od tam půjdete ještě chviličku rovně a pak doporučuji zahnout nahoru. Během chvíle se jsem už viděla Loretu a mimo jiné i krásné zahrady, které jsou sice nepřístupné, ale udržované. Celou cestu se budete kochat nádhernými domečky, ze kterých dýchá atmosféra začátku minulého století a přitom jste stále v srdci Prahy. Rovně za Loretou už jste na Hradčanech, kde vás široká silnice dostane až k hradu. Ta cesta k hradu je stejně krásná,  jako procházka po Novém Světě a pokud vyrazíte před setměním (a to myslím v kteroukoliv roční dobu), tak u hradu nepotkáte tolik turistů jako obvykle. Teď tam skoro nikdo nebyl i odpoledne, protože svět zmítá pandemie, ale když opravdu vyrazíte k večeru, tak si svůj výhled na město náramně užijete i se západem slunce.

Doufám, že si na tuto procházku někdy vyjdete a pokud ano, tak mi prosím dejte vědět. Ráda si na ni přečtu váš názor.