Dnešní výlet, který jsem absolvovala už v létě si schovejte na nějaký volný den, protože jde vážně o celodenní záležitost. Takže pokud si budete chtít vyrazit na pořádnou procházku, tak tady se můžete začíst do mých tipů.
Vyrazila jsem vláčkem z Brna do Znojma s cílem do Šatova. Musela jsem si přivstat, abych to časově zvládla nějak rozumně. Ve Znojmě jsem měla asi hodinu čas na přestup. Šla jsem se tedy podívat do centra, kde jsem jako první zmerčila radniční věž. Tam jsem se samozřejmě jako milovník výhledů musela podívat. No a to bylo tak akorát vypotřebování času než mi jel autobus do Šatova, kam jsem mířila.
(výhled z Radniční věže ve Znojmě)
V Šatově tedy začíná celá procházka. Projdete se okolo malovaných domků a hlavně okolo opuštěných bunkrů. Do jednoho se dokonce můžete podívat.
Po asfaltce ze Šatova dojdete kolem různých vinařství do Národního parku Poddyjí, kde začala zajímavější část cesty. Šla jsem většinou po žluté, cesta nebyla nijak složitá ani jsem nijak nebloudila. Prošla jsem okolo zchátralého mlýna (Judexův), kolem průzračné řeky Dyje, kde jsem na chvíli zchladila nohy a pak začalo stoupání na Sealsfieldův kámen. Co vám budu říkat? To stoupání mi dalo pěkně zabrat. Je to docela prudký kopec, který se různě vlní a zatáčí, ale nic co by se s několika přestávkami nedalo zvládnout. Odměna v podobě výhledu je nádherná. Vidíte nad lesy a kopce až dolů na řeku, která se točí v mírném meandru. Tam bylo potěšení dát si oběd.
(výhled z Sealsfieldkého kamene)
Po pauze jsem se tedy vydala zpět do Znojma. Cesta dolů už byla lážo plážo a možná by byla i cesta do Znojma. Pod kopcem jsem se vydala po zelené do Znojma, ale když jsem zjistila, že jsem v Rakousku, tak jsem se rychle vrátila a pokračovala dál po žluté, která vede podél řeky až k zámku ve Znojmě. Cestou by nebyly žádné obtíže, kdyby nezačalo pršet a já nezmokla jak slepice. Ještě mě v jednu chvíli cesta navedla přímo do řeky (v tom dešti). Na štěstí i když byl všední den a pršelo jak z konve jsem potkala lidi, kteří mě správně navedli. Musela jsem tedy lézt po menší skále, ale lepší než řekou. Dál byla cesta celkem úzká a trnitá, kolikrát jsem se musela do mírného kopečku škrábat po čtyřech protože to v tom dešti děsně klouzalo.
(řeka Dyje v národním parku)
Když jsem už končila cestu lesem samozřejmě přestalo pršet. Aspoň jsem si mohla vyfotit Rotundu sv. Kateřiny, u které jsem už byla jistá, že je to za mnou. Pokračovala jsem dál kolem řeky do Znojma. Měla krásný výhled na zámek cestou, ale to bylo vše, protože tím jak jsem se různě zdržela jsem neměla čas na podívanou a musela rovnou na nádraží. Bylo milé, že lidi kterých jsem se za opravdu rychlé chůze ptala a ujišťovala na cestu mi poradili a kolikrát křičeli za mnou, že jdu dobře. To víte, když se někde nevyznáte a chcete stihnout poslední rozumný spoj, tak si chcete být jisti, že jdete správně. Ale to nebylo vše. Na nádraží jsem dorazila tak tak a ještě měla dvě minuty na nabití mobilu, kde jsem měla jízdenku. Zase jsem měla štěstí na lidi a zeptala jsem se random průvodčího, jestli mi může zkontrolovat jízdenku, ten ukázal na chlápka co stál hned vedle mě a ten nedokouřil cigáro a šel to se mnou zkontrolovat.
(znojemský zámek)
Cesta domů už byla bez potíží. Výlet bych klidně absolvovala znovu třeba na podzim, kdy by výhledy byly krásně barevné. Jediné, co mě mrzí je to, že jsem nezvládla časově nějakou hospůdku nebo kavárnu, kde jsem ještě nebyla, protože výlety ráda spojuji s gastrozážitky. No naštěstí jsem byla vybavená z domu, co se týče jídla a nové restaurace třeba objevím na podzim.
Žádné komentáře:
Okomentovat